Ke stadionu vede zřejmě také linka metra, ale, kdo metrem nepřijel, ten nevěděl, kde metro je, protože mu to nikdo z pořadatelů neporadil a pokud poradil, potom v plynulé turečtině, takže zase nic.
Na vrchním konci stadionu měli svá místa fanoušci Interu Milán a proto po zápase museli jít někam nahoru, kde byla pustina a nová sídliště na obzoru. Angličané se pro změnu vydali kopcem dolu, což bylo k městu blíže, ale pořád čtyři hodiny svižné chůze. Italové na tom byli lépe, protože mohli odejít hned o půlnoci, když zápas skončil, zatímco Angličané ještě museli počkat na pohár.
Po pár stech metrech z kopce dolu se přišlo na hliněný mlat prohlášený za parkoviště. Desítky autobusů a taxíku se naplnily lidmi, ale nemohly odjet, protože jediná polní stezka vedoucí k dálnici byla ucpaná lidmi, co se valili někam dolů do tmy.
Kdo všechny předběhl a došel po dálnici nejdál, ten měl větší štěstí chytit taxi. Kdo takové štěstí neměl, ten stále ještě jde a jde a všude kolem sebe vidí Istanbul.