U19: Škoda, že nám ten podzim zápasově skončil

Hodnocení podzimní části se dá hodnotit z více rovin. Nejprve je na místě říct, že konečně jsme hráli vyrovnanou soutěž, kde poslední tým může porazit první, nebo alespoň druhý. ( ten první jsme porazili jen my). To byla pro nás velká změna oproti soutěžím mladšího dorostu. V takové soutěži už rozhodují i jiné faktory než je jen herní stránka, jako je nálada v kabině, aktuální forma, množství zdravých hráčů. O tom vypovídá i fakt, že jsme v průběhu byli i na posledním místě s nepříliš dobrými vyhlídkami. Tím se dostáváme k druhé rovině, kdy podzim můžeme hodnotit na dvě části, vlastně na tři. Období před Neštěmicemi jako zahájení sezony, období přerodu a nakonec závěr sezóny s jasnými cíli a očekáváními. Na začátku jsme do toho vstoupili rozbití, tým individualit a špatné nálady s ne příliš dobrými vztahy v kabině, které se samozřejmě odrazily na výsledcích. Přechodové období byl jakýsi přerod chemie v týmu, zápasy bez brankáře, 50/50. V závěru podzimu, kam řadím posledních pět zápasů, jsme prohráli jediný. A I v tomto jsme byli lepší, ovšem bez zakončení na branku. Definicí této úspěšné části sezóny jsou pro nás zkvalitnění defenzivní práce týmu s příchodem Štepánka a Vošahlíka, natrénovanost všech hráčů do jednoho, tahání jeden za druhého, přátelství v kabině i mimo ni. Všechno se to odrazilo v zápasy, kdy jsme dvakrát porazili druhý tým tabulky, jednou dokonce bez brankáře, jako jediní jsme dokázali nejen potrápit vedoucí Varnsdorf, ale dokonce vyhrát. Byl bych velice rád, kdyby klima, které v kabině je vydrženo a současná situace se ustálila, protože takhle organizovaní a odhodlaní jsme ještě nebyli. Jako tým. Tým kluků, jejíž základ tvoří hráči již od přípravek Junioru Teplice. To je také dost neobvyklé. Všem hráčům, kteří se na sezóně podíleli patří Díky, neboť bez přešlapů, co se staly, bychom dnes nebyli dnes taky, spolu, spokojení. Díky patří Pepovi Kotchanovi, Samuelu Gulášovi, Alexovi Karaguyarovi, Michaelu Kruškovi a Denysovi Chumachenkovi, kteří s námi již nejsou, ale začali s námi. Díky i Petrovi Hájkovi, který se skončil také, ale když jsme potřebovali, tak se na nás nevykašlal a přišel.

Ovšem největším gamechangerem bylo nastavení kluků, kteří sezónu dohráli. Skoro by se dalo říct profesionalita. Matěj Vošahlík a jeho nastavení nám snad nejvíce pomohlo vyhrát zápasy, které by jinak byly 50/50. Klobouk dolů. Krupnič byl a je pokorný hráč týmu. Matouš Červený i přes nějaké chmury v září zatahal a dá se říct že nás vzadu přenesl do dobrých výsledků, obrovská proměna kluka, který chtěl končit a ještě že se to nestalo, protože dohrával zápasy na vysoké úrovni. Jára měl fantastické zápasy i slabší, ale s tím musíme počítat a s námi bude dál stavebním kamenem sestavy. Štefanský na levé straně obrany doslova nemá konkurenci, dozadu i dopředu top nastavení. V pravo obvykle Hegenbart také zamakal, dokonce si navlékl brankářský dres. Honza Štěpánek dal naší hře vzadu jistotu, rozehru, vyvežení míče. Střed zálohy obvykle se ustálil na trojici Vorlíček, organizátor, defenzivní hráč. Který to docela rozbalil v posledním zápase v útoku, ale k tomu se dostaneme. Stovky naběhaných kilometrů Sýhory a když se naštve tak i souboje, klid Hubáčka. Dobrý střed hřiště. Na stranách nám lítali většinou Hruška, Molnár, Vlček. Hlavně Sláva měl topové zápasy ve velkém tempu. Z Teplic nám pomohl Ulbrich, který si své místo v sestavě také našel. V útoku jsme se opírali o dva bombarďáky Bednáře s Krejčím, kteří od té doby, co si přenastavili mindset, jsou doslova nepostradatelní, Velcí kámoši, velcí srdcaři.

Tím se dostáváme k zápasu a zakončení mistrovské části podzimu. Zápas s prvním. S týmem, který nám ještě před dvěmi měsíci naložil třináct do autobusu a domu. Hmm. Tak takhle teď ne. Nastoupili s něčím a s něčím jsme chtěli končil. Taktika je jedna věc, ale provedení, odhodlání na hřišti druhá. První minuta, špatná rozehra, šance soupeře. Čtvrtá minuta, trefujeme tyč. Následně se dostáváme pod tlak a chybou ve středu obrany dostáváme branku. Další šance pro nás, nic, standartka, chyběly milimetry. Do kabiny odcházíme se zvláštními pocity, nechtěli jsme prohrát půli, ale zase jsme si ukázali, že ono to půjde. Druhý poločas, nová kapitola, jdeme do našeho oblíbeného rozestavení. Rozbalíme to. Čtyřka vzadu najednou na půlce hrála jednoduše, bez ztrát, předskakování soupeře, organizačně všichni na svých místech, zajištění. Krajní beci výtečně. Syki přidal na síle, Hubajda udělal první faul v životě a dostal žk, wow. To se jen tak nevidí. Takoví rychlost, při přechodu do útoku. Udržené míče od Krejčího, křižné míče Vorlíčka, který uvěřil, že tam bude platný, ostatně přihrál na čtyři branky, náběhy Bedny. Náročné pro všechny, ale takový wibe jsem ještě u nás neviděl. Ani zápas v U16. Tohle bylo víc. Máme na to, umíme, jsme fakt dobří. Vyhráváme 4:1, byť s kolapsem, v křečích. Ale vyhráváme, šli jsme si za tím, věřili jsme tomu, nikdo to nezabalil o poločase. Proč by jsme také měli. To není v naší DNA, už ne.

A my jedeme dál.