La Bella Citta Roma

 Klepala se postel a houpaly se obrazy na stěnách, ale nebál jsem se. Věčné město se nerozpadne kvůli tomu, že sto kilometrů odtud se pohne země. I když je pravda, že metro kvůli tomu celý den nejezdilo. Pořád tady mají jenom dva fotbalové kluby a žádný pořádný fotbalový stadión. AS a Lazio se střídají na Olympijském. Ten je fajn, ale přes atletickou dráhu nedohlédnete na hřišti a i když přijde třicet tisíc lidí, stejně máte pocit, že vás tam je jako v Praze na Dukle.

Ráno jdete pro snídani a i po ostré noční pařbě vám je hned jasné, že nejste v Amsterdamu. Mezi místními jste jako Gulliver mezi trpaslíky. Stěží vám sahají po ramena a to nemusíte mít moc přes sto osmdesát centimetrů. Není se co divit, že moc echt Římanů za římské týmy nehraje. Mluví tady italsky. To je hezká řeč. Pokud budete potřebovat, znám i pár sprostých slov. Také tady pečou pizzu. Vypadá jinak než v pizzerii u nás, a většinou i u vás, za barákem a mnohde tady bude i levnější.

Pokud vás zajímá fotbal, tak vám řeknu, že Lazio proti Sasuolu nebyl žádný šlágr. Hráči to umí, ale po většinu zápasu pospíchají asi jako ti z vás, kteří jsou v práci placení od hodiny a ne od výkonu. Na celém fotbalu bylo nejhezčí počasí. Krásných dvacet stupňů. To potom i večer můžete sedět u stolku na chodníku před restaurací a srkat pivo a přemýšlet, jak by se s podobným fotbalem vyrovnali třeba fanoušci Olomouce. To by bylo řečí, že příště nepřijdou. Tady příště přijdou. Obzvlášť když přijede atraktivní soupeř. To i tráva bude hořet pod kopyty koní. Někdy se přijeďte podívat. Není to daleko, počasí je skvělé a pizza jakbysmet.